Cesta: Titulní stránka > Obec Vidče > Historie obce
Název obce Vidče se psal v nejstarších listinách Vitče, podle osobního jména Vítek. Podle jiných zdrojů se psalo Vidče, protože z kopců kolem obce je daleko Viděti. Místní obyvatelé však říkávali Viče a ve Viči, takže v řeči šalamounsky vynechavali "dit".
Vidče bylo námo už od roku 1310 za Bohuslava z Krásna. Patří tedy s obcí Zubří a městem Rožnovem k nejstarším sídkům na Rožnovsku. Majetníky byli vždy rožnovstí páni.
Je pozoruhodné, že obec nemá vedenou gruntovní knihu od svého založení, ale až od roku 1589. Podle ní mělo Vidče od roku 1589 do roku 1600 pouze 10 gruntovníků. Mezi léty 1600 až 1620 jsou zapsány pouze 4 grunty a 5 chalup. Nejdražší pak fojtství s mlýnem, které bylo připsáno Martinu Hrbáčovi roku 1607 v ceně 200 zlatých.
Ostatní zápisy starších usedlostí spadají do období třicetileté války 1618-1648. Od roku 1620 do roku 1626 bylo připsáno 8 gruntů a 3 chalupy. Roku 1647 bylo připsáno 20 chalup.
Roku 1676 bylo v obci 53 domů, fojtství, 18 gruntů a 34 chalup.
Roku 1790 už 191 domů a 920 obyvatel.
Roku 1834 180 domů a 1350 obyvatel.
Roku 1890 246 domů, 257 rodin a 1459 obyvatel.
Roku 1900 250 domů a 1633 obyvatel.
Poddanské poměry byly dosti tvrdé, protože právě videčský fojt Jakub Hrbáč vedl povstalce Rožnovska proti vrchnosti v roce 1621.
A jaké byly daně: z gruntu se odváděly vrchnosti o svatém Jiřím, o svatém Janu a svatém Václavu jako jinde na rožnovském panství. V gruntovních knihách je též zapsáno, že sedláci a chalupníci robotovali. Obec platila ještě desátek. Peníze i naturálie rožnovskému faráři do doby než byla přifařena do Zubří. Až v roce 1894 si obyvatelé obce řídili přičiněním místního nadučitele Hynka Kašlíka "Jednotu pro vystavění kostela." Kostel byl za vybrané peníze postaven a vysvěcen roku 1915.
Od roku 1310 je jmenován v obci fojt. Fojtství bylo vždy na čísle 40. Videčští fojti požívali vážnosti nejen v obci, ale i v jejím okolí. Nejdéle se udržel na fojtství rod Mikulenků. Posledním fojtem ve Vidči byl Pilečka. Na přelomu století byl na fojtství hostinec. Obec měla i purkmistra, později starostu, který se o rozkvět obce opravdu staral. Obec neměla nikdy znak, ale pečeť s nápisem "Obec Widče."
Ve Vidči nežili jen rolníci, ale i řemeslníci. V roce 1900 bylo v obci 9 oprávněných řemeslníků, 3 kupci, 2 hospody, 3 nálevny a mlýn.
Na kopci Vápenka se lámal od roku 1602 vápenec a pálilo se z něho vápno. Na kopci Svatoňku se kopala kdysi železná ruda, která se zpracovávala na železných hamrech v Zubří. Také zde před časem žili četní tkalci a obchodovalo se s dřívím. V 19. století se živilo hodně rodin pašováním tabáku z Uher na Moravu.
Ve Vidči žijí některé rodiny více než 200 let. Jsou to rody: Hajný, Mikulenka, Jurča, Mandula, Mičkal, Mičola, Neřád, Škrobák, Vala, Vaculín. Jméno Mikulenka se uvádí už v roce 1676.
Stav manželský, který v dobách poddanství býval uzavírán jen se svolením vrchnosti, byl velmi vážen a úcta k rodičům byla veliká. Děti říkaly rodičům "mámo, táto" ve městě. Na dědině: "maměnko, tatíčku" a úctu a poslušnost k rodičům zachovávaly, i když byly dospělé a měly rodinu.
Na zachování úcty a poslušnosti působila hlavně zbožnost, která byla v mnohých rodinách tak veliká, jako bývala za doby bratrského vyznání. V zimě večer se čítávalo Písmo svaté nebo se zpívaly svaté písně. V postní čas se rodina modlívala Růženec, při čemž hospodář předříkával a půst se zachovával velmi přísně.
Čeledínové bývali pokládáni za členy rodiny a též říkali hospodáři a hospodyni "tatíčku a maměnko."
Večer v zimě se scházeli sousedé na přástky nebo na besedy, zpívali nebo si vykládali pohádky a pověsti. Proto je na Valašsku tolik krásných pohádek!
Ještě počátkem 20. století žili obyvatelé v rodinném spojení "v zádruze." Hospodář vládl jměním do smrti. Na výměnek nechodil a všichni ho oslovovali tatulko. Nestačilo-li stavení, vystavěli si nové. Z rozkazu tatulky druhé i třetí stavení, tak zvané "bývání." Kolem starého stavení se tak nakupilo několik chalup. Takové skupiny chalup je možné ještě dnes vidět na samotách na Bečvách, ve Valašské Bystřici i jinde, ale žijí v nich již různé rodiny nebo příbuzní původních majitelů. Na Valašsku se žilo vždycky chudě a skromně, ale i přes to tu byli lidé spokojení, pohostinní a veselí. Říkalo se často, že Valaši neumí být šetrní. Zřejmě proto, že zde bývalo také hodně hospod, kde se těžce získané peníze rychle rozkutálely.
Lidé se bavívali různě, ale hlavně velmi často zpívali. Především při práci nebo na různých tancovačkách muzikách, kde rádi především tancovali oblíbené točené. Říkávalo se, že na Valašsku umí každý zpívat sotva začne mluvit, a tančit, sotva začne chodit. Toto úsloví pramení asi z toho, že už malé děti pásávaly dobytek a při tom si zpívaly hlavně halekačky, které se rozléhaly z kopce na kopec. A tanec prý rovněž všichni trénovali na pastvinách, k čemuž často pískávali pasáci na píšťalku.
Každý Valach má strašně rád svůj domov a ještě donedávna platilo, málokterý vydrží dlouho v cizině nebo daleko od domova, neboť by umřel "od tesknic."
K životu na Rožnovsku patřilo i vzdělání. Malé děti se vzdělávaly ve školách, které měly různou úroveň. Podle toho také úroveň vzdělání byla různá, protože děti chodily do školy většinou jen v zimě, měly-li v čem a dostaly-li se závějemi do školy. V době polních prací školu většinou vynechávaly, i když už od dob Marie Terezie byla školní docházka povinná a děti do školy chodily rády. Ve Vlastivědě moravské se uvádí, že nejstarší škola Rožnovska stála v městě Rožnově od roku 1666. Všechny školy na počátku tohoto století měly žákovskou a učitelskou knihovnu. Tenkrát bylo na Rožnovsku 23 samostatných škol. Dnes jich tu je na 20 základních a středních.
Do roku 1821 nebyla ve Vidči škola. Děti měly chodit do Zubří, ale pro velkou vzdálenost tam málokdo chodil. Poprvé se začalo ve Vidči učit v roce 1821 v najaté místnosti domu č. 13.
O založení školy se nejvíce zasloužil bohatý rolník Josef Jurča a prvním učitelem byl ustanoven Josef Dobeš. Po něm nastoupil Josef Šobr, za kterého byla škola přeložena do domu č. 22, který také patřil Josefu Jurčovi. Pak se vyučovalo v domě č. 27.
Až do roku 1838 byl nákladem panství rožnovského a robotníků videčských postaven přízemek budovy školní o jedné třídě a též i bytem pro učitele. V listopadu 1838 byla škola vysvěcena a roku 1854 prohlášena za samo
statnou. V letech 1885 a 1899 byly při ní vykonány přístavby ještě pro dvě nové učírny. Přestože škola v obci byla, neumělo roce 1890 37% občanů číst a psát. V roce 1900 to bylo ještě 22% obyvatel. Školní docházka žáků nebyla dobrá. Nedbalí občané byli i pokutováni, ale náprava postupovala velmi pomalu. Hodně se zlepšili v roce 1922-23, kdy napsal do školní kroniky řídící učitel Macháček: "Vidčané konečně poznali, že jen dobrá návštěva školy může jejich dětem dáti ten nejlepší statek, jejž mol nekazí a rez nežere, a to jest učení."
Žáků ve škole přibývalo a stávající prostory byly čím dál víc nevyhovující. Už výnosem okresního školského výboru ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 2. 1928 bylo rozhodnuto, že budova obecní školy ve Vidči se nedá nijak více rozšířit, a proto bylo uloženo stavět ve Vidči novou budovu školní.
Bývalý učitel Š. Tvarůžek na tuto situaci vzpomíná: "1. 2. 1934 jsem nastoupil jako mladý učitel na národní školu do Vidče. Škola, do které jsem nastoupil, byla již z konce minulého století a byla ve velmi chatrném stavu. Do roku 1938 jsme učili bez změny 7 tříd ve 4 učebnách. Stavy dětí se pohybovaly až okolo 50 žáků ve třídě." Tehdejší velmi pokrokový starosta Jan Míček řešil situaci rázným způsobem. Obešel úřady, ujal se shánění peněz a prosadil stavbu nové školní budovy, o které už bylo rozhodnuto v roce 1928.
Proto se 26. 3. 1939 začala bourat stará škola. Děti se mezitím vyučovaly na faře, v obecním domě, v balírně za potokem, v Besedním domě a v hostinci U Hanáčků.
Na pouť 5. 7. 1939 došlo k významné události. Pan farář Myška světil základní kámen nové videčské školy. Plány vypracoval architekt Kupka a podle rozpočtu měla stát 890 000Kč. Přes nesnáze se zajištěním této finanční částky i stavebního materiálu v počátcích války, pokračovala stavba fantastickým tempem. Dokončena byla na podzim roku 1940.
Nová školní budova byla otevřena a vysvěcena 10. 11. 1940 za účasti Gustava Hrejsy, vrchního odborového rady ministerstva financí a Květoslava Růžičky, okresního hejtmana ve Valašském Meziříčí. Školu vysvětil kanovník a děkan Josef Seget z Rožnova pod Radhoštěm.
Tato školní budova slouží dodnes. Byla postavena za jeden jediný rok! Dnes se jí říká "stará škola", poněvadž od roku 1968 do roku 1972 se k této "staré škole" přistavila "nová škola".
To ovšem není s přístavbami k naší škole všechno. V roce 1990 se začala stavět dávno plánovaná tělocvična. Bylo to na ostudu. Taková velká obec a nebylo kde cvičit.
Když jsme pátrali v literatuře i v místních zápisech, jak stará je videčská zvonička, byli jsme velmi zklamáni. Nikde totiž není uvedeno, kdo, kdy a proč ji postavil. V literatuře se uvádí, že pochází ze století 18., což uvádějí i zápisy některých rodinných kronik. Stará zvonička je dnes nejstarší kulturní památkou obce.
V tomto i v minulém století sloužila k pravidelnému vyzvánění poledne, klekání, pohřby a úmrtí, požáry, živelné pohromy a podobně.
Původně se nacházela uprostřed obce za hospodou U Hanáčků u Neřádovy chalupy. Tam také pořádně zchátrala. V roce 1975 bylo rozhodnuto o její opravě a přemístění na důstojnější místo. Dnes stojí opravená zvonička na pozemku při videčském kostelu. Zajímavý osud nemá jen zvonička jako stavba, ale také zvon. Říká se, že byl ulit ze železa, které se vyrábělo na zuberských hamrech z rudy, jež se těžila na kopci Svatoňku v horní části obce. A jiní zase tvrdí, že to není pravda, protože zvon nebyl původně vyroben pro zvoničku, ale byl zřejmě používán pro signalizaci v dolech.
Podle prohlášení za kulturní památku MKČR z 11. 4. 1994 je roubená zvonička z 18. století, renovovaná v 19. a 20. století. Na zvoničce je umístěn zvon, který pochází z 1775. Nám všem se zvonička velmi líbí, protože vzhledem k jejímu stáří je opravdu pěkná.
Na území obce Vidče se nachází několik přírodovědně zajímavých a cenných lokalit. Mezi ty nejvýznamnější patří například paleontologická lokalita "Za vodou" na levém břehu Bečvy. V erozní rýze bezejmenného potoka se nachází výchoz drobného vápenitopískovcovitého slepence. Jedná se o třetihorní usazeniny mořských živočichů (převážně dírkonožců, mlžů, plžů, prvoků, ježovek, zbytků korálů a jiných bezobratlých). Lokalita byla objevena v roce 1995 a nyní probíhá její průzkum.
V blízkosti této lokality se můžeme setkat s chráněným ledňáčkem říčním, který zde i hnízdí (v loňském roce vyvedl tři mladé). O kousek dále je pak tůň, která je domovem chráněných obojživelníků.
Na západním svahu Hradiska se nachází několik dalších tůní s obojživelníky a dále pak velmi zajímavé lesní porosty.
Na kopci Vápenka se setkáváme s křovinatými biotypy. Ty slouží jako útočiště mnoha druhů vzácných ptáků, jako je koroptev, křepelka, chřástal... Vyskytuje se zde i orchidej prstnatec májový.
Jiné lokality s výskytem orchidejí tvoří loučky ve Spině. Tady můžeme uvidět prsnatec májový, vstavač mužský, bradáček vejčitý, vemeník dvoulistý, případně jinou vzácnou rostlinu - hořeček brvitý.
Botanicky zajímavá je i podmáčená loučka při cestě na Střítež. Jedná se o typické společenstvo vlhkých luk s výskytem prstnatce májového, bradáčku vejčitého, hlavinky horské, orlíčku obecného...
Za zmínku stojí i bohaté naleziště prstnace Fuchsova v Jedlovině.
Ze zajímavých živočichů lze v katastru Vidče pozorovat raky a vzácně vydru v Bečvě, která tvoří hranici katastru, a z ptáků krkavce, černého čápa, jestřába, káně, krahujce, puštíka, poštolku...
Nejznámější bod nadmořské výšky se jmenuje Vápenka. Měří 523 m nad mořem a je součástí kopce mezi obcemi Zubří a Vidče, kterému se říká lidově „Zuberák“. Pod severní stranou „Zuberáku“ teče Bečva a pod jižní leží údolí naší obce. Ze Zuberáku jsou pěkné výhledy na Veřovické vrchy, sedlo Pindulu mezi Rožnovem a Frenštátem a Radhošťskou část Moravskoslezských Beskyd.
Vápenka je skutečně z vápence. Těžil se zde v době, kdy se ve Svatoňku těžila železná ruda. Obojí se vozilo do Zubří na hamry, kde se z těchto surovin vyrábělo železo.
V celém katastru obce jsou však nejvyšší Videčské Paseky 597 m.
Za první republiky se zabývali lidé ve Vidči dřevovýrobou podomácku. Vyráběli stoličky, valašské židličky, stolíky, trakaře a táčky, ruční čtyřkolové vozíky, motyčky, kladívečka a násady. Všechny tyto, většinou dětské hračky, byly vkusně vypalované a vyškrabované. Mnozí občané se zabývali také výrobou metel, proutěných košů, hrábí a dalších výrobků. Hlavními výrobci byli tehdy: Ignác Švajda č.244, Fr. Fusek č.11, Fr. Hajný č.1, Fr. Kovář č.123, F. Snoza č.119, Adolf Machula č.77 a Jan Machula č.286.
Za okupace měli za dělníky většinou chlapy utečené z pracovního nasazení z Německa. Tehdy také nastala větší poptávka po stavebních kolečkách, trakařích a násadách.
V roce 1945 počal A. Machula vyrábět tyto výrobky částečně strojově. Postavil si totiž dílnu, ale ta prakticky nebyla využívána pro dřevovýrobu, nýbrž jako skladiště hnojiva až do roku 1951.
V roce 1951 začali pracovat někteří videčští výrobci pro Portáš Valašská Bystřice. Téhož roku založil A. Machula pobočný závod Beskyd v Novém Hrozenkově a začal strojovou výrobu. Prvními zaměstnanci byli: Oldřich Kroupa, Fr. Vala, Jos. Lacina, Jos. Vaculín, Oldř. Holiš, Jan Jurča, Lad. Jurča (kutí koleček), Jan Cáb, Karel Švajda, Jan Drda a Frant. Bechník.
Na jaře roku 1953 převzalo už prosperující dílnu družstvo Portáš z Valašské Bystřice. Roku 1954 přibyli další zaměstnanci a soukromé živnosti úplně zanikly. Dílna začala být malá. Přibývaly další přístřešky jako sklady, ale na pozemek Adolfa Machuly už se jich víc nevešlo. Proto se plánovaly dílny jinde. Bylo rozhodnuto, že podnik se bude budovat v místech, kde nebude nikomu vadit, ale musí mít příjezd z hlavní silnice. Bylo vybráno prostranství fotbalového hřiště na dolním konci obce. Hřiště bylo vybudováno za nesmírného úsilí členů TJ ve Vidči v době války. Zápasy byly hojně navštěvovány. V polovině padesátých let však už návštěvnost velmi opadla, hlavně proto, že fotbalistům se přestalo dařit a lidem se zdálo hřiště příliš vzdálené od středu obce více než 2km. Bylo tedy rozhodnuto postavit hřiště v centru a Portáš přemístit na dolní konec obce.
Stalo se tak až v roku 1960. Proti původním dřevěným dílnám byly nové dílny zděné a vybavené i některými moderními stroji. V roce 1970 se postavil katr - pila na řezání klád i kulatiny. Portáš se stále zabýval především výrobou násad. Za jejich prodej byly pořízeny nové stroje, postaveny skladovací prostory aj.
Dnes t.j. v roce 1996 má Portáš ve Vidči, provozovna 02, opět nový háv. Bylo totiž nutné vybudovat nové sociální zařízení, postarat se o hygienu zaměstnanců a v neposlední řadě postavit slušnou kancelář. Dnes totiž jedná vedoucí přímo se zahraničními zákazníky a k tomu je potřebné trochu důstojnější prostředí než kamrlík 3x2 m. Tam se museli vejít 2 pracovníci se svými stoly, kancelářským zařízením, sejfem a skříní. Teď už vypadá závod 02 hlavní budova i vnitřní zařízení skutečně dobře.
Dnešní Portáš ve Vidči vyrábí násady do všech druhů nářadí lopaty, rýče, motyky, krumpáče, sekery, hrábě atd. Vyváží je i do zahraničí - především do Německa, Itálie, Rakouska a dalších zemí, ale prodává je i na našem trhu.
K tomuto závodu přibyl v roce 1968 závod 05, který vyráběl pracovní oděvy, rukavice, zástěry, prachovky, rybářské klobouky a později i další věci. Po výrobcích byla velká poptávka, a tak byla postavena nová moderní budova, vybavená nejnovějšími šicími stroji. Bohužel však po roce 1990 začalo zakázek ubývat, šičky byly propuštěny a dnes moderní dílny už nevyplňuje hrkot šicích strojů, nýbrž tíživé ticho. V některých dílnách se ještě šijí menší zakázky, ale jinak je tato část Portáše ztrátová.
(Čerpáno z kroniky obce Vidče 1955-60, 1970-95 a z vyprávění občanů, především Václava Fuska, Vidče č.18.)
Zobrazit vyhledávací formulář »
Nacházíte se v módu "Bez grafiky", takže vidíte tuto stránku bez zdobné grafiky a pokročilého formátování. Pokud váš prohlížeč podporuje CSS2, můžete se přepnout do grafického módu.